Až když se Anna rozčílila, začal syn koktat: šlo prý o hádku kvůli polévce. Zuzana uvařila večeři, Jakub ji nevhodně srovnal s maminkou. Když se manželka urazila, on v záchvatu hlouposti zažertoval o rozvodu. Zuzana si to však vyložila po svém a celou situaci vyšperkovala onou nešťastnou pohlednicí.
Matce spadla brada. „Kvůli polévce? Kvůli pár lžícím, synu?“ nevěřícně kroutila hlavou. Nebyla však žena, která by nad situací jen mávla rukou. Jakub dostal rozkaz — okamžitě přinést polévku, usednout ke stolu a sníst, co Zuzana připravila. Když se syn zdráhal, jeho matka přepnula na vojenský tón.
Po ochutnání jen konstatovala: „Normální polévka. Ano, moje je lepší — mám třicet let praxe. Ale na začátečnici? Výborná. Tvoje žena se učí. A ty bys měl držet jazyk za zuby a hlavně: vážit si toho, že vaří.“
Pak přišel druhý díl lekce: matka zabavila klíče od bytu a vymyslela domácí trest. „V neděli přijde otec. A ty osobně uvaříš tři jídla z této kuchařky. A Zuzana? Ta jen nakrájí cibuli. A já její polévku pochválím. Takhle se zachraňuje manželství, synku. Ne pohlednicemi s rozvodem.“
Jakub pochopil. Mlčel. V jeho očích se mísila úleva, stud i poznání, jak blízko byl k tomu, aby kvůli hloupé hádce zničil něco, co se dalo napravit obyčejným uznáním a laskavým slovem.
A Anna? Ta jen tiše doufala, že tuto lekci syn i snacha pochopí. Protože manželství není o dokonalé polévce. Je o trpělivosti, respektu a ochotě naučit se i prohry polknout beze slov.
