V menších městech i ve větších čtvrtích býval bufet téměř samozřejmostí. Kdo šel kolem, často poznal, že se „něco vaří“, ještě než došel ke dveřím. Přes poledne se z nich stávala rušná místa: lidé se rychle najedli, prohodili pár slov, někdo si u toho stihl přečíst noviny a pak spěchal dál. Bufety nabízely rychlé a cenově dostupné jídlo, které vyhovovalo dělníkům, zaměstnancům i těm, kdo nechtěli nebo nemohli trávit čas v restauraci.
Jednotné ceny a jistota: člověk dopředu věděl, kolik zaplatí
Velkou výhodou byla jednoduchost. Díky jednotným cenám bylo snadné dopředu vědět, kolik bude oběd stát, a nabídka se v mnoha místech podobala.
Mezi stálice patřily párky, chlebíčky, tlačenka nebo sekaná. Často se jedlo vstoje u stolku – bez dlouhého sezení a bez velkých ceremonií. Bufety přitom mívávaly otevřeno od rána do večera, takže se v nich daly vyřešit snídaně, obědy i rychlé večeře nebo svačiny.
Co se jedlo nejčastěji: klasika české kuchyně i „rychlovky“
Nabídka nebyla jen o studených chlebíčcích. Člověk si mohl dát například svíčkovou se steakem za 12 korun československých, polévku za dvě koruny a smažený sýr za 8 korun. Vedle toho se objevovaly různé druhy řízků, gulášů a také tehdejší „speciality“ jako španělský ptáček nebo znojemská.
A pak byl vlašský salát. Ne jako příloha na talíři, ale často jako samostatná rychlá volba. Pivo bývalo pro mnoho mužů téměř nezbytnou součástí, kterou doprovázeli skoro každé jídlo, včetně vlašského salátu s rohlíkem. Kdo nechtěl alkohol, sáhl po limonádě – i ta k bufetové kultuře patřila.
Pro koho byly bufety: rychlé jídlo pro střední a nižší třídu
Bufety fungovaly jako dostupné občerstvení hlavně pro střední a nižší vrstvy obyvatel. Vyšší společenské vrstvy častěji mířily do „nóbl“ restaurací, kde se sedělo u stolu, jedlo pomaleji a prostředí působilo reprezentativněji.
V bufetu ale hrála prim praktičnost: rychle objednat, rychle sníst, rychle odejít. Atmosféru dotvářeli prodavači za pultem, často v bílých pláštích nebo zástěrách, a také určité „standardy“ napříč republikou. Vzhled i nabídka jídel se v bufetech často podobaly. Výhodou bylo, že nabízely jídlo za stejné ceny a podávaly podobná jídla bez ohledu na to, kam člověk přišel; kuchaři je navíc připravovali velmi podobným způsobem.
Alkohol oficiálně ne, v praxi často ano
Jakkoli se pravidla tvářila přísně, realita bývala pružnější. I když zákony zakazovaly prodej tvrdého alkoholu, v mnoha bufetech se přesto objevoval v nabídce a kromě piva se daly koupit i další alkoholické nápoje. Pivo přitom zůstávalo nejčastější volbou a pro mnoho mužů téměř „povinnou“ součástí jídla – ať už šlo o teplý oběd, nebo rychlé sousto u pultu.
Mléčné bary: sladká alternativa pro mladé i pro snídani
Vedle klasických bufetů existovala i další kapitola rychlého stravování: mléčné bary. Byly oblíbeným místem pro rychlé občerstvení, zejména pro mládež a pro ty, kteří dávali přednost sladkým nebo snídaňovým variantám. V nabídce se objevovaly i zmrzliny a drobné pochoutky, které lákaly na jiný typ „rychlovky“ než vlašský salát s rohlíkem.
Nabízely také zmrzliny a další drobné pochoutky. O tom, jak vypadaly a co přesně nabízely, si ale povíme někdy příště.
