Dnes? Dnes na téže návštěvě pětiletý Adámek bez dovolení prohledává hostitelce lednici, zatímco jeho matka s úsměvem vysvětluje, že „on je prostě osobnost a potřebuje svobodně objevovat svět“. Co se to s námi stalo? Kdy jsme v českých obývacích pokojích vyměnili respekt za totální anarchii a výchovu za servisní organizaci s názvem „Rodina s.r.o.“?
Svět, kde děti měly své místo (a nebylo to v čele stolu)
Hana, Češka, která vyrostla v 70. a 80. letech, zveřejnila své postřehy o tom, jak moc se svět změnil. Její vzpomínky na dětství v socialistickém Československu jsou pro dnešní mileniály a generaci Z jako z jiné planety.
„Nepamatuji si, že by si se mnou rodiče pořád hráli,“ píše Hana. „Měla jsem svůj vymyšlený svět, stavebnici Merkur, panenky a máma měla svou práci. Starala se o domácnost, zavařovala, prala v Tatramatce a řešila důležité věci. Ani mě nenapadlo ji prosit, aby si se mnou šla stavět kostky. Možná proto mám dodnes takovou fantazii – prostě jsem si musela vystačit sama.“
V 80. letech u nás byla hierarchie jasná. Rodiče byli autorita, ne „kámoši“. Děti věděly, kdy se jí, kdy se mlčí, když mluví dospělí, a že nuda není důvod k návštěvě psychologa, ale stav, ze kterého se rodí ty nejlepší nápady. Když jsme šli ven na sídliště, zmizeli jsme na celé odpoledne. Nikdo nás nesledoval přes GPS v mobilu, nikdo nám nevolal každých deset minut. Jediným zákonem bylo: „Vrať se, až se začne stmívat a rozsvítí se lampy.“
Kyvadlo se utrhlo z řetězu: Dítě jako statusový projekt
Něco se ale po revoluci zlomilo. Možná jsme se jako generace, která občas schytala facku nebo musela klečet v koutě, rozhodli, že naše děti tohle nikdy nezažijí. Chtěli jsme být moderní, západní a „respektující“. Jenže jsme se z extrému „dítě musí poslouchat na slovo“ dostali do extrému „rodič musí sloužit na slovo“.
Z dětí jsme udělali statusové symboly. Chlubíme se jimi na Facebooku a Instagramu, jako bychom si koupili nejnovější model škodovky.
- „Můj syn má v pěti letech individuální trénink tenisu a kroužek programování.“
- „Moje dcera mluví plynule anglicky, zatímco ostatní ještě patlají bábovičky v písku.“
Srovnáváme výkon svých dětí jako koně na dostizích. Kolik má najeto? Jaké má „vlastnosti“? Děti se staly našimi životními projekty, do kterých sypeme veškerý čas a peníze, zatímco naše vlastní životy a partnerské vztahy odsouváme na vedlejší kolej.
Výchova k neustálému hladu po pozornosti
Výsledkem tohoto českého „laskavého“ přístupu je generace, kterou Hana nazývá egomaniaky. Lidé, kteří jsou věčně nespokojení, protože jim v dětství nikdo neřekl jasné „ne“. Dnes rodiče vedou s batoletem v obchodě desetiminutovou filozofickou debatu o tom, zda je vhodné rozbalovat čokoládu před zaplacením. Snaží se o demokracii tam, kde by měl být jasný pokyn. Tím ale dítěti nepomáháme – dáváme mu na ramena břímě rozhodování, na které ještě nemá rozum.
A co hůř, učíme je, že jejich pocity jsou středem vesmíru:
- Škola: Když přinese poznámku nebo kouli, není to proto, že zlobilo, ale proto, že učitelka je „vyhořelá a zasedla si na něj“. Rodiče hned píší maily řediteli a ohánějí se právy dítěte.
- Sociální vazby: Děti si neumí hrát samy. Neustále tahají rodiče za rukáv: „Mami, dívej! Tati, pojď sem!“ Pokud nedostanou pozornost teď hned, přijde scéna.
- Budoucnost: Vychováváme lidi, kteří nesnáší pravidla, šéfy ani termíny. Čekají na „příležitost snů“, která jim spadne do klína, a mezitím je rodiče ve třiceti dál sponzorují a perou jim prádlo, protože „ten dnešní svět je na jejich zlato moc drsný“.
Největší omyl: „Chci, aby moje dítě bylo hlavně šťastné“
Toto je mantra dnešních českých rodičů. Pro naše mámy a táty bylo důležitější, abychom byli slušní, pracovití a ohleduplní k sousedům. Chápali totiž krutou pravdu: Štěstí není služba, kterou vám někdo doručí až pod nos. Štěstí je výsledek toho, že se umíte ovládat, máte empatii a dokážete se radovat z věcí, které jste si museli zasloužit.
Hana svou úvahu končí varováním, které mrazí:
„Naše děti jsou tu od toho, abychom je vychovali pro život, ne abychom se stali jejich otroky. V žádném případě bychom jim neměli sloužit a růst místo nich. Čas ukáže, jestli nás naše vlastní děti nakonec nesní k snídani.“
Kde je ta zlatá střední cesta?
Není řešením vracet se k řemenu a studenému odchovu. Ale je na čase vrátit dětem jejich dětství (kde se mohou i nudit) a dospělým jejich autoritu. Dítě potřebuje hranice jako zábradlí na Karlově mostě – bez nich sice může běhat kdekoli, ale podvědomě se bojí, že spadne do studené vody.
Možná bychom se měli znovu naučit ten „mámin pohled“. Ten, který beze slov říká, že svět se netočí jen kolem vás. Že úcta ke starším není přežitek z první republiky, ale základ slušnosti. A že nejlepší věc, kterou můžete pro své dítě udělat, není koupit mu nový iPhone, ale naučit ho, že si ten „třetí kousek koláče“ prostě musí odpustit.
Souhlasíte s Hanou? Byla výchova v ČSSR sice přísnější, ale zdravější? Nebo si myslíte, že dnešní důraz na emoce dítěte je správná cesta? Napište nám své zkušenosti do komentářů!
