Než někoho veřejně odsoudíme, je fér vyslechnout i druhou stranu. Následující výpověď jednoho záchranáře ukazuje, jak může jedno zbytečné volání přispět k tomu, že se pomoc k člověku v ohrožení života dostane pozdě. A jak snadno se z obětního beránka stane lékař, který jen dělal svou práci.
První výjezd: žena čeká se zapnutou kamerou
„Předtím byla z naší pohotovosti propuštěna lékařka. Navíc byla propuštěna s hlasitým skandálem kvůli úřednímu pochybení. Z propuštěné lékařky se vyklubala tichá, klidná žena. Vždy byla vzorem tolerance, ale tentokrát to nevydržela a neudržela se. Jak se říká, kolaps hovorů, solidní poliklinika a akutní záchvaty konzultací… Ale bylo to takto:“
Záchranáři popisují, že jejich směna začala výjezdem do vysokého panelového domu. Výtahem se nedalo jet, a tak s těžkým vybavením vystoupali až na jedenácté patro. Na chodbě už je čekala žena – ne v bezvědomí, ne v bolesti, ale s mobilem v ruce, připravená natáčet.
„Přijíždíme na první zavolání do výškové budovy. Výtah samozřejmě nefunguje, a tak jdeme po schodech na 11. patro. Na místě nás už čeká pacientka, která všechno natáčí na kameru telefonu a sarkasticky komentuje: ‚Tak dlouho čekám na sanitku.‘“
Hodina u pacientky, která nikam nespěchá
Záchranáři u ženy strávili více než hodinu. Její stav podle jejich popisu vůbec nebyl vážný, spíše naopak – působila dojmem, že si chce záchranku „užít“ jako osobní zdravotní poradnu.
„U této paní jsme zůstali více než hodinu. Její stav vůbec nebyl vážný, možná i trochu simulovala, paní nás kategoricky odmítla pustit, dokud nedostane konzultaci o všech možných chorobách, včetně těch nejexotičtějších. Zároveň se každou minutu vyhrožovala jmény velkých úředníků, že pokud se nám něco nelíbí, okamžitě jim zavolá. Odcházeli jsme od ní úplně vyčerpaní.“
Podle výpovědi posádky žena používala jména „vlivných známých“ jako nátlakový prostředek a nepřipouštěla možnost, že by záchranáři měli spěchat k jinému, skutečně akutnímu případu. Záchranná služba je přitom určena primárně pro ohrožení života, ne pro detailní rozebírání všech představitelných diagnóz.
Druhý výjezd: žena v bezvědomí a boj s časem
Krátce poté, co se posádka konečně dostala od první pacientky pryč, přišel další hovor – tentokrát z druhého konce města. Tentokrát šlo o situaci, která přesně odpovídá tomu, k čemu má být záchranka volána.
„Další hovor na druhý konec města se zněním: ‚Žena ztratila vědomí a nedýchá.‘ Pospícháme ze všech sil, ale cestou jsou neustálé zácpy… Když jsme přijeli na místo, už se kolem mrtvého těla ženy shromáždil celý dav.“
Žena, k níž spěchali, už nejevila žádné známky života. Vše nasvědčovalo tomu, že prodělala infarkt.
„Zesnulá měla bledou tvář a nejevila už žádné známky života. Pravděpodobně došlo k infarktu.“
Než se zdravotníci vůbec stačili zorientovat, čelili zuřivému útoku příbuzných zemřelé, kteří v šoku a zoufalství hledali viníka – a našli ho v posádce sanitky.
„Než jsme stačili vystoupit z auta, příbuzná zesnulé zaútočila na lékařku.“
„Plivla jí do tváře, chytila ji za vlasy a křičela: ‚Bezcitná stvoření, kde jste sakra byli?! Čekáme na vás už víc než hodinu! Aby k vám sama jela sanitka!‘ Sotva ji odtáhli tak rozhořčenou…“
Rodina viděla jen výsledek: sanitka přijela pozdě a jejich blízký člověk zemřel. To, že záchranáři předtím museli desítky minut trávit u ženy, která je odmítala pustit a vyhrožovala jim stížnostmi, už nikdo nevidí.
Šokující pokračování: další hovor z jedenáctého patra
Tragédie však tímto okamžikem neskončila. Jakmile byla situace u mrtvé pacientky uzavřena, přišla další zpráva z dispečinku. Volající byla až příliš povědomá.
„Potom nás čekalo nové překvapení – druhý hovor od předchozí paní. Dispečer navíc upozornil, že pacientka si stěžuje na kvalitu péče.“
Záchranáři se znovu vydali na dobře známou adresu. Opět pěšky na jedenácté patro, opět stejná žena – tentokrát v doprovodu kamarádky. A opět mobilní telefon, připravený zaznamenat každý jejich krok.
„Opět jdeme pěšky na 11. patro a na místě nás znovu čeká madam s telefonem. Tentokrát není sama, ale s kamarádkou a nahlas rozebírají naši nedbalost a nepozornost.“
„Chci jen přehodnotit svůj zdravotní stav“
Když se posádka zeptala, proč žena znovu volala záchranku, odpověď byla odzbrojující.
„Na otázku na důvod hovoru teta odpověděla, že chce přehodnotit svůj zdravotní stav.“
V tu chvíli, po sérii psychicky i fyzicky náročných zásahů a po čerstvé zkušenosti s úmrtím pacientky, došla i jinak klidné lékařce trpělivost.
„V tu chvíli to naše doktorka, nejsladší tichá žena, nevydržela, udělala krok vpřed a vykřikla této paní do tváře: ‚Do čerta s vámi! Ty mrcho!‘“
Vulgární výbuch, který by za normálních okolností byl nepřijatelný, se stal okamžitě zbraní v rukou „vlivných známých“ pacientky. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
„A známí funkcionáři té paní se ukázali být opravdu velkými pány. Naše lékařka byla podle článku propuštěna bez nároku na práci v ambulanci vůbec.“
Kdo je skutečný viník tragédie?
Autor svědectví se k celé události vrací s drsným, ale jasným závěrem. Podle něj nese morální odpovědnost za smrt starší ženy právě volající z jedenáctého patra, která záchranáře zdržela a zneužila systém.
„Potom jsem si pomyslel, že ta paní z 11. patra je opravdu vrah. Kdyby nebylo jí, možná bychom se k té staré ženě dostali včas. A k mnoha dalším babičkám, jejichž životy pohltily takové nezodpovědné tety…“
Jeho slova míří nejen na jednu konkrétní ženu, ale na celou skupinu lidí, kteří volají záchranku kvůli banalitám, strachu nebo touze po pozornosti – a přitom vůbec nepřemýšlejí o tom, že někde jinde může někdo bojovat o život.
„Ale tyto paní stále žijí a volají sanitku jen pro zábavu. V zájmu ‚sebe‘ berou životy těm, kteří je skutečně potřebují. A k tomu všemu takové tety velmi rády vyprávějí o doktorech – zabijácích. Musí to být k smíchu…“
Volat, či nevolat záchranku? Otázka, která může rozhodnout o životě
Příběh ukazuje temnou stránku zneužívání tísňové linky: zatímco jedna žena si vynucuje „přehodnocení zdravotního stavu“ a natáčí si záchranáře na mobil, jiná umírá bez pomoci. Záchranná služba má omezené kapacity a každé zbytečné volání může znamenat, že se sanitka k někomu nedostane včas.
Otázka, kterou si po přečtení tohoto svědectví musíme položit, není jen: „Kde byla záchranka?“ ale také: „Jak zodpovědně se k ní chováme my sami?“ Ať už stojíme v tomhle konfliktu na jakékoli straně, jedno je jisté – zneužívání tísňové linky není banalita, ale hazard s cizími životy.
