reklama
Každé ráno, když jsme procházeli parkem, seděla tam – starší žena, vždy na stejné lavičce, s pohledem upřeným na obzor, kde se objevovalo slunce. Měla v sobě klid, jako by byla zcela ponořená do vlastních vzpomínek. Její přítomnost se stala neodmyslitelnou součástí našeho ranního rituálu.
Jednoho dne nás přemohla zvědavost a rozhodli jsme se ji oslovit. Když jsme jí popřáli dobré ráno, usmála se a odpověděla s vřelostí v hlase: „Na této lavičce jsem se s ním seznámila. Padesát let jsme tu spolu sledovali východ slunce.“ Její oči se rozjasnily při vzpomínce na jejího zesnulého manžela. Z jejích slov vyzařovala láska, která přečkala i čas.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
