Příběh jedné uchazečky o práci tento problém ilustruje až znepokojivě jasně. Dlouhodobě se snažila najít nové zaměstnání, splňovala požadovanou kvalifikaci, měla praxi v oboru a aktivně se hlásila na různé pozice. Přesto se jí nedařilo získat ani jen pozvánku na pohovor.
Po sérii odmítnutí začala uvažovat, zda za neúspěchem nestojí něco jiného než jen konkurence. V hlavě jí stále častěji rezonovala otázka: Odmítají mě jen proto, že jsem žena?
„Mám čtyři roky zkušeností…“ A přesto nic
Žena, která se rozhodla svůj příběh popsat, má za sebou solidní praxi v oblasti ochrany počítačových systémů. Jde o vysoce odborné a technické odvětví, kde by měly rozhodovat především znalosti, certifikace a zkušenosti – nikoli pohlaví kandidáta.
„Mám čtyři roky zkušeností v oblasti ochrany počítačových systémů a snažím se změnit firmu. Neustále posílám životopis a motivační dopisy, ale bez výsledku,“ uvedla. Přestože splňovala kvalifikační požadavky a mohla nabídnout konkrétní praxi, odpovědi od zaměstnavatelů byly stále stejné – zdvořilé, ale odmítavé.
Často se setkávala s vysvětlením, že jejich pracovní tým tvoří „mladší mužský kolektiv“ a že hledají „jiný typ kandidáta“. Za těmito formulacemi se podle ní skrývala jednoduchá skutečnost: jako žena do jejich představy ideálního zaměstnance zkrátka nezapadala.
Experiment, který odhalil nepříjemnou pravdu
Jedna změna v životopise a úplně jiná reakce
Po opakovaných negativních reakcích se rozhodla, že situaci prověří. Nechtěla se smířit s tím, že její podezření z diskriminace zůstanou jen pocitem bez důkazů. Proto vytvořila malý, ale výmluvný experiment.
Připravila nový životopis – tentokrát s mužským jménem. Profesní zkušenosti, praxe i obsah zůstaly prakticky stejné jako v jejím původním dokumentu. Dokonce záměrně vynechala některé certifikáty a doplňující školení, která ve skutečnosti má, aby nebyl „mužský“ kandidát na papíře silnější než ona sama.
Tento upravený životopis následně rozeslala do stejných firem, kam předtím posílala své skutečné podklady. Vše ostatní – pozice, podmínky, popis zkušeností – zůstalo stejné, změnilo se pouze pohlaví uchazeče.
Výsledek?
Reakce byla šokující. Firmy, které ženu předtím bez váhání odmítly, se začaly o „mužského“ kandidáta okamžitě zajímat. Telefon jí začal zvonit jeden hovor za druhým, e-mailová schránka se plnila pozvánkami na pohovory a nabídkami k dalšímu jednání.
Právě tento kontrast – naprosté ticho u ženského životopisu a náhlý zájem u téměř totožného mužského – potvrdil, že její původní obavy nebyly přehnané. Ukázalo se, že pro mnoho zaměstnavatelů je stále zásadní, zda se na pozici hlásí muž, nebo žena, a to i v případě, že mají stejné schopnosti.
Mužský hlas do telefonu, žena na pohovoru
Když ji firmy začaly kontaktovat, rozhodla se v experimentu pokračovat a zjistit, jak hluboko předsudky sahají. Při prvním kontaktu po telefonu použila díky aplikaci upravený, hlubší, „mužský“ hlas, aby odpovídal údajům v životopise. Domluvila si termíny pohovorů – a pak na ně dorazila osobně, jako žena.
Tímto krokem chtěla jasně ukázat, jak velký rozdíl může způsobit pouhá změna jména v dokumentu, a zda se postoj personalistů změní ve chvíli, kdy zjistí, že kandidátem není muž, jak očekávali. Její zkušenost zapadá do širšího obrazu, který dlouhodobě vykreslují data.
Tvrdá čísla: ženy mají horší start i podmínky
Statistiky, které nelze ignorovat
Výzkum Pew ukazuje, že příběh této ženy není ojedinělý. Naopak, zapadá do statistického trendu, který upozorňuje na hluboce zakořeněnou nerovnost na trhu práce.
Podle dat z průzkumu:
– Čtyři z deseti žen v USA uvádějí, že osobně zažily pracovní diskriminaci na základě pohlaví.
– Ženy čtyřikrát častěji než muži tvrdí, že jejich pracovní schopnosti nejsou uznávány tak, jak by měly.
– Třikrát častěji než muži jsou vystaveny urážkám nebo ponižujícím poznámkám v pracovním prostředí.
Výrazné rozdíly se objevují také v oblasti odměňování. Čtvrtina žen (25 %) uvádí, že vydělává méně než muži na stejné pozici, přestože vykonávají totožnou práci a mají srovnatelnou kvalifikaci. Naopak jen 5 % mužů přiznává, že bere méně než jejich kolegyně na stejné pracovní pozici.
Tato čísla jasně ukazují, že problém nerovnosti není pouze subjektivním pocitem, ale měřitelnou realitou. Rozdílné zacházení se projevuje už při výběrových řízeních a může ovlivnit celou profesní dráhu – od prvního zaměstnání až po nejvyšší manažerské pozice.
Nejde o falešné identity, ale o férová pravidla
Co je skutečným poselstvím tohoto příběhu?
Na první pohled by se mohlo zdát, že příběh ženy, která uspěla až poté, co se v životopise „změnila“ v muže, je návodem, jak obcházet systém. Podstatou však není výzva, aby ženy masově vytvářely falešné životopisy.
Jádrem tohoto příběhu je upozornění na přetrvávající diskriminaci a na fakt, že mnozí zaměstnavatelé stále neposuzují kandidáty podle schopností, ale podle předsudků a stereotypů. V ideálním světě by jméno, pohlaví či věk uchazeče neměly hrát při výběru žádnou roli. Rozhodovat by měla kvalifikace, zkušenosti, pracovní výsledky a potenciál.
Odborníci na pracovní trh dlouhodobě upozorňují, že firmy mají nejen morální, ale i právní povinnost zajistit rovné podmínky pro všechny uchazeče. Zaměstnavatelé by měli nastavit transparentní a objektivní kritéria výběru, zavést anonymizované posuzování životopisů a školit personalisty v oblasti rovného zacházení.
Příběh této uchazečky tak slouží jako varovný signál i zrcadlo pro společnosti, které si možná ani neuvědomují, jak silně jsou jejich rozhodnutí ovlivněna stereotypy. Zároveň však může dodat odvahu dalším ženám, aby o svých zkušenostech otevřeně mluvily a nespokojily se s tím, že diskriminace je „normální součástí“ pracovního života.
Jak dál? Debata, kterou nelze odkládat
Otázka rovnosti na trhu práce se netýká jen žen, ale celé společnosti. Pokud jsou kvalifikované uchazečky odmítány jen proto, že nesplňují stereotypní představu o „typickém“ zaměstnanci v daném oboru, přicházejí firmy o talent, know-how i inovace. Rovné příležitosti nejsou jen otázkou spravedlnosti, ale také ekonomické racionality.
Každý podobný příběh přispívá k tomu, aby se o problému mluvilo nahlas – nejen na sociálních sítích, ale i v kancelářích personalistů, zasedačkách vedení firem a u zákonodárců, kteří nastavují pravidla hry na trhu práce.
Nejde o to, aby ženy měnily svou identitu, ale aby ji kvůli práci nemusely skrývat.
