Tereza se lehce pousmála, ale v jejím tónu zaznívalo mírné váhání:
„A co potom? Až se vrátí? Co jí řekneš?“
„Když budeš chtít, ukážu jí dveře sám,“ odpověděl David s ledovým klidem a přitáhl si Terezu k sobě.
Blanka nedokázala uvěřit vlastním uším. Tři roky vztahu, společné plány, společná domácnost, každodenní starosti — a přitom pro něj byla jen dočasnou volbou. Na zásnuby, o kterých tak dlouho snila, čekala marně.
Byla to další rána po sérii zklamání. Už když před půl rokem zemřela její maminka, David prokázal chlad, který ji tehdy zarazil. Nepodržel ji, nejel ani na pohřeb, místo podpory jen pronášel věty o penězích, hypotéce a prodeji dědictví. Přes to všechno ho omlouvala. Myslela si, že je uzavřený a své city neumí dávat najevo. Teď však padla poslední maska.
Se slzami v očích mávla na projíždějící taxi. Nasedla, aniž by řekla kam, jen křikla: „Rychle, pryč odsud!“
Telefon jí mezitím začal zvonit. David volal.
„Kde jsi? Čekáme tu na tebe, všichni už dorazili!“ jeho hlas zněl podrážděně.
Blanka neodpověděla. Vypnula telefon a v návalu zoufalství ho vyhodila z okna auta. Slzy se jí valily po tvářích a těžký smutek se mísil s hněvem i studem.
Až po chvíli si uvědomila, že neřekla ani adresu.
„Kam jedeme?“ zeptala se řidiče, když si všimla, že opustili městské ulice a míří na venkovskou silnici.
„Domů,“ odpověděl muž tajemným tónem.
„Jaký domů? Okamžitě zastavte!“ panika v jejím hlase sílila.
„Přímo tady v polích? Co tam budete dělat?“ odpověděl s posměšným podtónem.
Blanka sevřela kliku dveří, ale třesoucíma se rukama ji nemohla najít. Strach ji zcela ochromil. Už byla připravená na nejhorší — na další zradu, tentokrát mnohem děsivější.
Vtom auto prudce zabrzdilo. Řidič otevřel dveře na její straně a klidně pronesl:
„Vystup.“
„Nevystoupím!“ vyhrkla Blanka v návalu posledních sil.
Muž se však jen usmál.
„Nebuď hloupá, Blanko.“
V tu chvíli jí došlo, že ten hlas zná. Zvedla hlavu a poprvé si ho pořádně prohlédla.
„Jakube?“ vydechla překvapeně.
Byl to její bývalý spolužák, kterého od maturity neviděla.
„A koho jsi čekala?“ usmál se známým, upřímným úsměvem, který v ní vzbudil hřejivou vzpomínku na bezstarostné časy.
„Ty... jezdíš jako taxikář?“ zeptala se nechápavě.
Jakub se zasmál:
„Ne, náhoda mě přivedla k tobě. Vracel jsem se z práce, viděl tě mávat na ulici a rozhodl se zastavit. A když jsem tě uviděl takhle… věděl jsem, že tě musím odvést domů.“
A skutečně — auto stálo před domem, kde kdysi žila s rodiči, než se přestěhovala k Davidovi.
„Kvůli tobě jsem se vrátil, Blanko. Nikdy jsem na tebe nezapomněl,“ zašeptal Jakub a jemně ji vzal za ruku.
V tu chvíli se v Blankině duši rozprostřel nečekaný klid. Po měsících bolesti, ztrát a zrady jí před očima vykvetla nová možnost. Netušila, co přijde dál, ale poprvé za dlouhou dobu cítila naději. Možná její příběh teprve opravdu začínal.
