Jmenuji se Emma. Odjakživa jsem byla člověkem, který snadno důvěřoval. Vyrůstala jsem v prostředí, kde jsem vždy měla kolem sebe lidi, na které jsem se mohla spolehnout. A stejně tak se mohli spolehnout oni na mě. Důvěra byla základem mých vztahů a přátelství. Nikdy jsem nepochybovala, že to tak bude navždy.
Sophie jsem poznala na vysoké škole a velmi rychle jsme se staly neoddělitelnými. Sdílely jsme spolu všechno — sny, obavy i životní radosti. Byla mojí oporou, rádkyní a hlavně — byla jako moje sestra. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží navždy.
Vztah, který měl skončit v klidu
Po škole jsem se seznámila s Alexem. Byl to muž, který mě na první pohled okouzlil. Náš vztah trval téměř dva roky. Zpočátku bylo všechno dokonalé. Ale postupně jsme se začali odcizovat, hádky byly čím dál častější a to, co dřív byla vášeň, se změnilo v rutinu.
Nakonec jsme se s Alexem rozešli. Pokojně, alespoň jsem si to myslela. Netušila jsem, že právě náš rozchod odstartuje největší zradu, jakou jsem si vůbec dokázala představit.
Sophie byla vždy po mém boku — nebo jsem si to aspoň myslela
Po rozchodu se stal mým útočištěm právě někdo, kdo mě měl držet nad vodou — Sophie. Byla tu pro mě ve dne i v noci. „Jsi silná, Emmo, zasloužíš si někoho, kdo tě bude skutečně milovat," opakovala mi často a já jí věřila každé slovo.
„Jsi moje sestra, Emmo. Vždy budu na tvé straně," říkala s úsměvem, zatímco mě objímala, když jsem plakala po rozchodu s Alexem. Nikdy by mě nenapadlo, že ve skutečnosti lže.
Odhalení přišlo v ten nejhorší možný okamžik
Všechno se provalilo zcela náhodou. Byla sobota odpoledne, týden před mými narozeninami. Prohlížela jsem si sociální sítě, když jsem narazila na Alexův nový příspěvek. Na fotografii seděl Alex v kavárně… a vedle něj seděla Sophie. Oba se široce usmívali.
Sophie v komentáři napsala: „Jeden rok za námi, ještě mnoho před námi."
Zatajil se mi dech. Celý rok? Okamžitě jsem si začala procházet jeho profil, v naději, že je to starší fotka nebo nějaké nedorozumění. Ale ne — všechno sedělo. Sophie a Alex byli spolu už dvanáct měsíců. Celý ten čas, co mě utěšovala po našem rozchodu, už s ním byla.
Telefonát, který všechno zničil
Rozklepanými prsty jsem vytočila Sophiino číslo. V hrudi mi bušilo srdce, ale snažila jsem se zachovat klidný tón. „Ahoj, Sophie. Můžeme si promluvit?"
„Ahoj, Em! Co se děje?" odpověděla bezstarostně, netušíc, že všechno vím.
Nevydržela jsem to. „Viděla jsem fotku. Sophie, jak dlouho už jsi s Alexem? Proč jsi mi to nikdy neřekla?"
Nastalo ticho. Slyšela jsem jen její přerývaný dech. „Emmo, já…“ začala, ale já ji přerušila.
„Žádné výmluvy. Důvěřovala jsem ti. Považovala jsem tě za sestru. Celý rok jsi přede mnou tajila, že chodíš s mým bývalým? Víš vůbec, jak moc mě to bolí?"
Její hlas se zlomil. „Nevěděla jsem, jak ti to říct. Neplánovali jsme to, prostě jsme si nějak padli do oka. Nechtěla jsem tě zranit."
„Ale tys mě zradila, Sophie. Byla jsi se mnou, když jsem ti brečela na rameni, a zároveň ses za mými zády scházela s Alexem. Jak můžeš tvrdit, že jsi mě nikdy nechtěla zranit?"
„Je mi to moc líto, Emmo," šeptla a bylo slyšet, jak pláče. Ale pro mě už to nic neznamenalo. Škoda už byla napáchána.
Dva nejbližší lidé mě zradili
V hlavě mi vířily myšlenky. Sophie věděla o každém mém pocitu, o všech hádkách, o bolesti, kterou jsem prožívala. A přesto se rozhodla být s ním.
„Myslela jsem, že jsme nejlepší přítelkyně. Myslela jsem, že si říkáme všechno," pronesla jsem tiše.
„Nikdy jsem tě nechtěla zranit. Prosím, věř mi. Nikdy jsem to tak neplánovala," prosila dál.
Ale nic z toho už nemělo váhu. Důvěra byla pryč. Všechno, co mezi námi bylo, shořelo na popel.
„Potřebuji čas, Sophie. Potřebuji prostor. Dál od tebe. Dál od něj," řekla jsem naposledy a položila telefon.
Boj s bolestí a cesta k uzdravení
Následující dny pro mě byly mlhou. Najednou jsem ztratila dva nejbližší lidi, kterým jsem bezmezně věřila. Přátelství i láska — obojí se sesypalo během jediného telefonátu.
Ale časem jsem pochopila jednu důležitou věc: zrada nevypovídá nic o mně, ale o těch, kteří mě zradili.
Nejsem zlomená. Jsem zraněná, ano, ale vím, že se z toho dostanu. Naučím se znovu důvěřovat. Už nikdy ale nebudu rozdávat důvěru jen tak. Důvěra se musí zasloužit.
A ačkoliv cesta k uzdravení bude ještě dlouhá, vím, že ji zvládnu. Nejsem slabá. Objevuji v sobě sílu, o které jsem dřív neměla tušení. A to je ten největší dar, který si teď můžu dát sama sobě.
