Jednou jsme s manželem šli na bohoslužbu a naši holčičku jsme nechali doma s mojí mámou. Pastor mi vyprávěl příběh, který mnou opravdu otřásl. Od té doby je mé mateřské srdce stokrát citlivější. Pastor sloužil v sirotčinci v Ugandě.
Když vešel do školky se 100 postýlkami plnými malých dětí, byl překvapen, jaké je tam ticho. Přestože pláč není v jeslích a mateřských školách ničím výjimečným, nechápal, jak může 100 malých dětí tak klidně ležet.
Otočil se a zeptal se jednoho z vychovatelů, což je důvodem toho, že všechny děti mlčí. Nikdy, nikdy nezapomněl na jeho odpověď. Ani já ne.
Podíval se na něj a řekl: Když k nim rodiče nepřijdou, pláčou. Nespočet hodin. Potom si uvědomí, že k nim nikdo nepřijde. Když si uvědomí, že za nimi nikdo nepřijde za 10 minut, za 4 hodiny, možná nikdy… pak přestanou plakat.
Zničilo mě to. Téměř jsem viděla, jak se kousky mého srdce povalují na podlaze. Když jsme přišli domů, držela jsem naši holčičku v náručí a když jsem ji tiše kolísala, dala jsem jí slib. Slib, že za ní vždy přijdu, bude-li mě potřebovat.
Ve dvě hodiny ráno jsem slyšela z monitoru dětské vysílačky hořký pláč. Okamžitě jsem ji šla utěšit a lehla jsem si vedle ní, aby nikdy nebyla sama, abych byla vždy při ní.
