Zlom přišel v roce 1968. Při pohřbu jednoho z místních obyvatel se zřítila střecha, což mezi lidmi vyvolalo strach a nejistotu. Od té doby bylo místo vnímáno jako nebezpečné a pro mnohé i znepokojivé. Kostel se postupně uzavíral před veřejností, okna a dveře byly zabedněny, aby se dovnitř nikdo nedostal.
Zabedněné dveře, zloději a mše venku
Opuštěná budova se navíc stala snadným cílem. Do kostela se opakovaně dostávali zloději, kteří prohledávali interiér a odnášeli vše, co mělo nějakou hodnotu. Atmosféra chátrajícího chrámu tak působila čím dál tíživěji.
Není proto divu, že se věřící začali kostelu vyhýbat. V některých obdobích se mše raději konaly pod širým nebem, než aby lidé riskovali vstup do budovy, která budila obavy jak kvůli technickému stavu, tak kvůli tomu, co se v ní dělo.
Nečekaná proměna: „duchové“ v lavicích
Teprve později přišel moment, který kostel sv. Jiří v Lukové znovu vrátil na mapu. Mladý vysokoškolák Jakub Hadrava se spolužáky vytvořil uměleckou instalaci, která dokázala z chátrajícího prostoru udělat silný zážitek.
Do lavic umístili devět průhledných textilních sádrových postav a další znepokojivě působící sochy. Výsledek je až hypnotický: siluety připomínající lidské postavy sedí v kostele jako němí svědkové času. Mnozí návštěvníci popisují, že už při vstupu mají pocit, jako by v chrámu někdo byl — i když jde „jen“ o umění.
Světová atrakce, která pomohla i bezpečnosti
Instalace přitáhla pozornost médií a kostel se rychle stal známým daleko za hranicemi regionu. Do Lukové začali mířit turisté, fotografové i lidé, kteří vyhledávají netradiční místa s výraznou atmosférou.
Zájem veřejnosti měl i praktický dopad: díky darům bylo možné zpevnit střešní konstrukci a zvýšit tak bezpečnost návštěvníků. Z místa, které bylo dlouhé roky symbolem chátrání a strachu, se stal prostor, který znovu dává smysl — ať už jako turistický cíl, nebo jako připomínka toho, že i opuštěnou památku lze zachránit.
Děsivé, ale přitažlivé
Přestože se kostel sv. Jiří dnes spojuje hlavně s „duchy“ v lavicích, nejde o laciný horor. Síla místa stojí na kontrastu: tichý sakrální prostor, pohnutá historie, dlouhá léta opuštění a k tomu postavy, které vypadají, jako by čekaly na něco, co už dávno skončilo. Právě tahle kombinace dělá z Lukové jednu z nejvýraznějších a nejpodivuhodnějších zastávek v Česku.
