Zlom přišel v polovině 50. let. První samoobsluha byla otevřena v červnu 1955 na pražském Žižkově. Do té doby převažovaly pultové prodejny, kde zákazník zboží „nadiktoval“ prodavači a ten mu je teprve podal. Nový princip – vzít si košík, projít uličky a vybrat si zboží sám – působil na tehdejší poměry téměř revolučně.
Sídliště a obchod jako místo setkávání
S rozvojem panelové výstavby v 60. a 70. letech se samoobsluhy staly přirozeným centrem dění na sídlištích. Nešlo jen o nákup – lidé se tu běžně potkávali, prohodili pár slov a probírali, co je nového. Obchod byl v mnoha čtvrtích jedním z mála míst, kde se dalo potkat se sousedy mimo práci a domov.
Fronty na ovoce i sváteční mandarinky
Typickým obrazem doby byly fronty na nedostatkové zboží. Banány, pomeranče nebo jiné druhy ovoce se neobjevovaly pravidelně a často platilo, že kdo přišel pozdě, měl smůlu. Některé věci byly navíc dostupné jen sezonně – například mandarinky si řada lidí spojuje především s obdobím před Vánoci.
V samoobsluze si sice zákazníci zboží vybírali sami a ukládali do košíků, jenže výběr byl omezený a nabídka se mohla ze dne na den změnit. Proto se vyplatilo sledovat, kdy co přivezli, a někdy i vystát dlouhou frontu jen kvůli několika kusům.
Podpultovky: když rozhodovaly známosti
Vedle běžného prodeje existoval i svět takzvaných podpultovek – zboží, které se oficiálně v regálu neobjevilo, nebo ho bylo tak málo, že se „schovalo“ pro vybrané zákazníky. V praxi často platilo, že mít známou mezi prodavačkami se vyplácelo. Díky tomu se člověk mohl dostat k lepším uzeninám, exotickému ovoci, holandskému kakau nebo „luxusnější“ čokoládě, na kterou by jinak jen těžko narazil.
Vůně mleté kávy a mléko v sáčku
Na řadu lidí dodnes působí nostalgicky i drobné detaily, které k tehdejším nákupům patřily. Při vstupu do samoobsluhy bylo možné ucítit vůni čerstvě mleté kávy. Káva značky Standard se prodávala jako zrnková a po zaplacení si ji zákazníci mohli sami umlít v mlýnku, který stál za pokladnami.
Mezi ikonické výrobky patřilo i mléko v sáčku, lidově přezdívané „igelitové vemeno“. Praktické to bylo jen napůl – občas se stalo, že sáček praskl ještě dřív, než ho člověk stihl odnést domů, někdy dokonce ještě před zaplacením.
ESO a Tuzex: výběrové zboží a „západ“ za poukázky
Kromě běžných samoobsluh existovaly i specializované prodejny. Jedním z typů bylo ESO, kde se prodávaly výběrové potraviny. Tyto obchody se nacházely hlavně ve větších městech a nabízely sortiment, který působil exkluzivněji, i když pro běžnou domácnost často nebylo reálné takto nakupovat každý den.
Zcela zvláštní kapitolou byl Tuzex – obchod tuzemského exportu. Šlo o síť prodejen, kde se za valuty zahraničních měn nebo tuzexové poukázky dal koupit i západní sortiment, který v běžné distribuci dostupný nebyl. Pro mnohé představoval Tuzex okno do jiného světa – a zároveň připomínku, že ne všechno bylo možné získat „běžnou cestou“.
Každodenní realita: méně zboží, více improvizace
Nakupování za socialismu tak mělo dvě tváře. Na jedné straně šlo o dobu, kdy regály nebyly plné a výběr byl omezený. Na straně druhé si lidé dokázali vytvořit vlastní systém – hlídali dodávky, stáli fronty, domlouvali se a využívali známosti, aby se dostali k tomu, co zrovna chybělo.
Výsledkem byla každodenní zkušenost, která se od dnešních nákupů liší téměř ve všem: od dostupnosti zboží přes roli „kontaktů“ až po to, že i obyčejný nákup mohl být malou společenskou událostí.
FOTO:
