Řada lidí se snažila co nejrychleji vrátit k „normálu“, jenže psychika i tělo často potřebují víc času, než si připouštíme. Zvlášť pokud v sobě člověk nese nezpracované napětí, smutek nebo pocit ohrožení, může se vyčerpání kumulovat a projevovat i ve chvíli, kdy už vnější situace nepůsobí tak dramaticky.
„Nikdo letos nezačal s plnou nádrží,“ popsala psycholožka
Holdt v jedné ze svých úvah vystihla, že do dalšího období mnoho lidí nevstupovalo odpočatě, ale spíš „na doraz“. „Nikdo, koho znám, letos nezačal s plnou nádrží. Vzhledem k drsnému náporu předchozích dvou let (nazvěme věci pravými jmény) se většina z nás dotáhla přes cílovou čáru roku 2021,“ napsala. A dodala: „Stále v sobě nosíme šok, trauma, smutek, potíže, nedůvěru… se vzpomínkami na surrealistickou existenci jsme se doplazili do roku 2022.“
Podstatné podle ní je, že pocit „už by to mělo být dobré“ nemusí odpovídat tomu, v jakém stavu je nervový systém. Člověk může fungovat, pracovat, starat se o rodinu, ale uvnitř zůstává ve střehu – a to bere energii i bez viditelné příčiny.
Proč „být pořád zaneprázdněný“ problém nevyřeší
Jedním z častých mechanismů, jak se lidé snaží nepříjemné pocity přehlušit, je podle Holdt ještě vyšší tempo. Jenže to může být past: vnější aktivita sice krátkodobě pomůže na něco nemyslet, dlouhodobě ale únavu prohlubuje.
„Ačkoli ne schválně, ne vědomě, možná jsme věřili, že čím jsme zaneprázdněnější, tím snáze zapomínáme… tím snadněji rozmotáváme citový propletenec… tím trvaleji hojíme rány… Ale tohle nefunguje,“ zaznělo v jejím vysvětlení. Přirovnala to k pokusu vytvořit dojem normálnosti „na steroidech“ a upozornila, že sympatický nervový systém mohl být dlouho v pohotovostním režimu, což je psychicky i fyzicky vyčerpávající.
Nejde jen o dospělé. Vyčerpané mohou být i děti a dospívající
Holdt připomíná, že dopady dlouhodobého stresu se nevyhýbají ani mladším. „Výjimkou nejsou ani naše děti a dospívající. Úplné vyčerpání je přirozenou součástí boje s hurikánem,“ uvedla.
U dětí a dospívajících se přitom únava nemusí projevovat jen ospalostí. Může jít i o podrážděnost, horší soustředění, větší přecitlivělost, ústup od aktivit nebo naopak přetížení.
Co pomáhá: pauza, dech a více soucitu
Když se člověk ptá, proč je pořád unavený, může být podle psycholožky užitečné zkusit změnit optiku: místo obviňování sebe sama uznat, že vyčerpání může být logickou reakcí na dlouhodobý tlak. Doporučuje záměrně zpomalit a dát prostoru regeneraci.
„Dát si pauzu. Dýchat. Připomeňte si, kdo jste a co jste museli vytrpět. Pak si připomeňte, co jste překonali,“ radí a zdůrazňuje, že porozumění přináší i soucit – k druhým i k sobě.
Místo závodění s časem a snahy stihnout maximum za každou cenu podle ní dává smysl hledat rovnováhu: zpomalit a najít klidný kout uprostřed chaosu. Ne jako útěk od reality, ale jako způsob, jak doplnit síly a zpracovat to, co v nás zůstalo.
Přirovnání, které sedí: tělo ještě nemá sílu, i když hlava chce jet dál
Holdt popsala stav mnoha lidí obrazně: „Jsme jako člověk, který si myslí, že na konci nemoci se cítí lépe, a tak se úplně vrhne do života, aby se pak zhroutil uprostřed dne, protože jeho tělo ve skutečnosti nemělo tolik energie, jak si jeho mozek myslel, že má. Snažili jsme se vrhnout do života, zoufale jsme se chtěli cítit normálně a dohnat ztracený čas, aniž bychom si udělali čas plně rozpoznat dopad posledních dvou let nebo se z toho úplně zotavit a uzdravit se…“
Takto pojaté vyčerpání dává smysl: čas sice nejde zastavit, ale tělo, mysl i „vnitřní svět“ potřebují prostor na zotavení. Nejistota, trauma, zármutek a přetížení nejsou maličkosti – jsou to reálné pocity, které je potřeba vzít vážně a postupně zpracovat. Jinak se může únava vracet v různých podobách.
Jemnost místo tlaku: cesta k zdravější normalitě
Na závěr Holdt vyzývá k větší laskavosti. Ne jako k prázdnému heslu, ale jako k praktickému postoji, který může pomoci při návratu do stabilnějšího života.
„Buďme tedy k sobě i k sobě jemní, když se se svým utrápeným já přesuneme do dalšího roku. Všichni bychom mohli využít trochu dobré vůle navíc, když se pokusíme přijít na to, jak vypadá opravdová a zdravá normálnost,“ uzavírá psycholožka.
Vyčerpání tak nemusí být selhání ani lenost. Často je to signál, že organismus byl příliš dlouho v napětí – a že vedle výkonu potřebujeme znovu postavit na první místo i obnovu sil.
