Celý život odcházíme z domova s pocitem, že tam na nás vždycky někdo bude čekat. Naši rodiče pro nás v dětství byli neporazitelnými superhrdiny. Svatými bytostmi, které znají odpověď na každou otázku a dokážou zahojit každou ránu. Máme pocit, že jejich přítomnost je neměnná konstanta vesmíru. Jenže čas hraje hru, kterou nelze vyhrát.
Postupně sledujeme, jak se tito neporazitelní obři mění v křehké prarodiče. Jejich krok se zpomaluje, vlasy bělají a hlas slábne. Přesto si lidská mysl odmítá připustit to nejhorší. Až do dne, kdy zazvoní telefon, nebo kdy v rodném domě definitivně zhasne poslední světlo. V tu vteřinu se svět bez varování rozlomí na dvě poloviny – na život „předtím“ a „potom“.
Teprve když máma a táta odejdou navždy, člověk zjistí, že bez ohledu na věk, hypotéku nebo vlastní šediny se z něj stal sirotek. Je to zvláštní, chladná samota, na kterou vás nikdo nepřipraví. V ten moment se v našich životech změní věci, které už nikdy nebudou jako dřív.
