Ještě před pár týdny jsem se rozhodla stáhnout se do ústraní. Unavila mě lhostejnost lidí kolem. Moje dcera Zuzana žila daleko, volali jsme si už jen občas. Přátelé mě kontaktovali převážně tehdy, když něco potřebovali. Sousedi si vzpomněli, když jim chyběla mouka, cukr nebo sůl. Kamarádky se ozývaly, jen aby se pochlubily dovolenou, vnoučaty, novým autem. Sestra Libuše? Ta byla mistryní slibů, že „příště určitě posedíme“. Ale nikdy nepřišlo žádné konkrétní pozvání.
Všechno jsem jim dávala — svůj čas, trpělivost, pomoc. Nečekala jsem za to nic. A přesto, někde uvnitř, jsem po kousku zájmu a vřelosti přece jen toužila.
Když jsem se na pár dní uzavřela před světem, byl první den tichý. Nikdo nevolal, nikdo nezvonil. Připravila jsem si teplou vanu, natřela pleťový krém, udělala si silný čaj. Ale večer jsem při sledování starého seriálu poprvé pocítila něco, co jsem dlouho nezažila – plakala jsem. Samota mě sevřela a příběh opuštěné seriálové hrdinky na mě dolehly silněji, než jsem čekala.
Dny ubíhaly, telefon mlčel. Až třetí den ráno jsem na displeji uviděla dvě zmeškaná volání od Zuzany. Sotva jsem přemýšlela, zda jí zavolat zpět, zazvonil telefon znovu.
„Mami, proč nebereš? Děje se něco? Tři dny ses neozvala, měla jsem o tebe strach!“ ozvala se dcera.
Její hlas byl plný obav. A pak, jako by neudržela tajemství, vyhrkla: „Budeš babička! Čekáme s Honzou miminko. A navíc, budeme se stěhovat blíž k tobě.“
Slzy se mi v tu chvíli draly do očí. Věděla jsem, že už kvůli tomuhle se musím držet.
Krátce na to ale přišlo další překvapení — sousedky, které jsem roky považovala jen za známé, začaly zvonit u dveří.
„Anno, nezlob se, ale bojíme se o tebe. Neozýváš se, dveře máš zavřené…“ říkala paní Věra.
„Pojď na čaj, všechno nám povíš. Máme tě rádi, víš to, viď?“ přidala se Tereza.
A pak zazvonil i telefon od sestry Libuše.
„Měla jsem o tobě zvláštní sen, Anno. Přijeď dnes, sedneme si spolu. Dám ti ochutnat ten sýr, o kterém jsem ti vyprávěla. Dlouho jsme si nepopovídaly.“
Stála jsem chvíli v tichu, držela telefon a dívala se na něj s úsměvem. V tu chvíli jsem pochopila: možná jsem byla příliš přísná. Možná jen stačilo na chvíli zmizet, aby si lidé uvědomili, že někoho opravdu mají. A že jim chybím.
Když pak odpoledne znovu zazvonil telefon s neznámým číslem, už jsem se nebála. Už jsem věděla, že svět kolem mě není tak chladný, jak jsem si ještě před pár dny myslela.
