Už jako malé dítě vnímala, že v jejím příběhu něco nesedí. V oficiálních dokumentech stálo, že se narodila v Louisville v Kentucky, přestože rodina neměla k tomuto americkému státu žádnou zjevnou vazbu. Olivia to dlouho nedokázala pochopit a otázky kolem jejího původu v ní vyvolávaly trvalý neklid.
„Od dětství jsem cítila, že něco není v pořádku. Můj rodný list uváděl, že jsem se narodila v Louisville v Kentucky, ačkoli moji rodiče tam nikdy nežili a neměli s tím místem žádné vazby.“
„Když jsem se na to zeptala matky, řekla mi, že miluje film Jih proti Severu, který se prý odehrává v Kentucky. Později jsem však zjistila, že to byla lež. Narodila jsem se tam, protože mě odnosila americká náhradní matka,“ vzpomíná Olivia.
Odhalení skutečného důvodu jejího narození v USA se pro ni stalo zlomem. Za naleštěným obrazem „dokonalé“ rodiny se skrýval komerční proces, v němž sehrála klíčovou roli žena, která ji devět měsíců nosila pod srdcem – a pak o ni přišla.
Neviditelná rána: trauma, které se nedá vymazat
Olivia dnes zdůrazňuje, že náhradní matky nejsou pouhými „nosičkami“ dětí, jak je často vykreslují agentury a smlouvy. Podle ní jde o hluboký a intimní vztah mezi ženou a dítětem, který nemůže zůstat bez následků, pokud je násilně přerušen. Její vlastní příběh je důkazem toho, jak silně může dítě vnímat ztrátu ženy, která ho přivedla na svět, i když ji nikdy nepoznalo.
„Náhradní matky nejsou jen přenašečky. Jsou to ženy, které devět měsíců nosí dítě, vyživují ho vlastním tělem a pak jim ho odeberou. Toto pouto nelze ignorovat,“ říká Olivia, která vždy cítila, že jí ve vztahu s rodiči něco chybí.
„Nebyla to něžní lidé. Většinu času se o mě staraly chůvy a já jsem byla dítě, které zoufale toužilo po lásce. Když rodiče odcházeli, plakala jsem a křičela, dokud mě nevzali s sebou,“ popisuje své dětství.
Navzdory přepychu se cítila jako dítě, které je sice zabezpečené, ale emocionálně opuštěné. Vztah s matkou nikdy nenabyl podoby, jakou si představovala – chyběla jí něha, spontánní blízkost a pocit, že je přijímaná bez podmínek. To vše se podle ní propojilo s faktem, že byla odňata ženě, která ji porodila.
Dospívání plné otázek: když se z podezření stane jistota
V období dospívání se v ní touha po pravdě ještě více prohloubila. Jako šestnáctiletá začala systematicky pátrat po tom, proč se narodila právě v Kentucky a jaká je skutečná povaha jejího původu. Informace o náhradním mateřství v USA, komerčních klinikách a právních kličkách jí postupně začaly zapadat do sebe.
„Všechno do sebe zapadlo. Uvědomila jsem si, že jsem se narodila v důsledku transakce, ne z lásky,“ tvrdí dnes Olivia s tím, že tento moment pro ni znamenal zásadní přehodnocení celého dětství.
Odpovědi, které hledala, však nepřišly okamžitě. Trvalo ještě mnoho let, než se jí podařilo získat nezvratný důkaz o tom, kdo je její biologická matka a co přesně se při jejím narození odehrálo.
Cesta k biologické matce: DNA test, který změnil všechno
Definitivní potvrzení přišlo až kolem jejích třicátých narozenin. Olivia se rozhodla podstoupit test DNA, který ji nakonec propojil se ženou, jež ji kdysi nosila pod srdcem a porodila. Ukázalo se, že nešlo jen o „gestační“ náhradní matku – použila vlastní vajíčko, a je tedy Oliviinou biologickou matkou.
„Použila vlastní vajíčko, což znamená, že je mojí biologickou matkou. Utrpěla velkou ztrátu dítěte a myslela si, že náhradní mateřství jí pomůže překonat bolest. Ale co mé rány?“ ptá se Olivia.
Setkání a navázání kontaktu s biologickou rodinou v ní vyvolalo složitý mix emocí – od úlevy, že konečně zná pravdu, až po hněv, smutek a pocit zrady. Uvědomila si, že její život byl od začátku rámován rozhodnutími dospělých, která se odehrála bez ohledu na to, jaké dopady budou mít na dítě.
Tento nový vztah nepřinesl jednoduché usmíření, ale spíše otevřel staré rány a přinutil ji znovu přemýšlet o tom, co pro ni znamená mateřství, rodina a identita.
Od oběti k aktivistce: neúnavný boj proti náhradnímu mateřství
Olivia dnes patří mezi nejvýraznější kritičky náhradního mateřství. Svou osobní zkušenost přetavila ve veřejnou angažovanost a vystupuje proti tomu, co označuje za „krutý a nemorální“ systém, v němž se z dětí a ženských těl stává předmět obchodu.
Díky svému emotivnímu projevu na mezinárodní konferenci o náhradním mateřství se stala virálním fenoménem. Ve svých vystoupeních upozorňuje především na psychické a emocionální následky, které mohou děti narozené z náhradního mateřství nést po celý život – a které podle ní bývají ve veřejné debatě systematicky opomíjeny.
V listopadu 2023 vystoupila na konferenci v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, kde upozornila na psychické a emocionální následky náhradního mateřství na děti. V dubnu 2024 se setkala s papežem Františkem, aby s ním prodiskutovala etické otázky této praxe.
Její hlas rezonuje nejen mezi politiky a odborníky, ale i v církevních a občanských kruzích. V prosinci 2024 získala cenu Atreju za svou práci jako mluvčí Casablanské deklarace, dokumentu, který volá po celosvětovém zákazu náhradního mateřství.
„Cítím hluboký soucit s lidmi, kteří nemohou mít děti, ale pravdou je, že nemůžeme mít všechno, po čem toužíme. Děti nejsou zboží a pouto mezi matkou a dítětem je posvátné a nemělo by se přetrhnout,“ zdůrazňuje.
Rozpad rodinných vazeb a tíha svědectví
Oliviina otevřenost má i velmi osobní cenu. Přiznává, že její veřejné vystupování zásadně narušilo vztahy s rodiči, kteří s ní podle jejích slov už nekomunikují. Přesto neustupuje a trvá na tom, že je její povinností mluvit za ty, kteří svůj hlas nemají.
Na jedné straně stojí láska k rodičům, na druhé potřeba pojmenovat bolest, kterou podle ní způsobil systém náhradního mateřství – nejen jí, ale i dalším dětem, jejichž příběhy se na veřejnost nikdy nedostanou.
Olivia o svých rodičích říká: „Navzdory všemu je miluji a neobviňuji. Ale mojí povinností je mluvit, protože nesu tíhu tohoto traumatu.“
Její výpověď tak přesahuje hranice osobního dramatu. Stává se součástí širší etické a společenské debaty o tom, zda je možné slučovat touhu dospělých po dítěti s respektem k právům a psychickému zdraví těch, kteří se v důsledku náhradního mateřství rodí.
Emotivní hlas dětí z náhradního mateřství
Olivia Maurel dnes představuje zásadní protiváhu komerčnímu obrazu náhradního mateřství jako „šťastného řešení“ pro bezdětné páry. Její příběh ukazuje, že za úsměvy na rodinných fotografiích se mohou skrývat hluboké rány, které si dítě nese do dospělosti.
Její slova nejsou útokem na lidi, kteří touží po dítěti, ale varováním před tím, co se stane, když se z lidského života stane produkt smluv a finančních transakcí. V době, kdy se náhradní mateřství stává předmětem politických debat i marketingových kampaní, přináší Olivia nepohodlnou, ale nezbytnou perspektivu – perspektivu dítěte, které za něj nikdy nemohlo dát souhlas.
Její emotivní svědectví tak dává hlas těm nejzranitelnějším aktérům této praxe – dětem, jejichž prožívání bývá v diskusích o náhradním mateřství často odsouváno na vedlejší kolej.
